Jubilant a laureát na Pražském hradě

Jiří Stivín (1942) zrovna nehýří novými nahrávkami. Snad i proto má to, co se od něho objeví, punc jisté mimořádnosti. Platí to i o jeho nejnovějším, letos v lednu vydaném albu, nazvaném Koncert na Hradě. Jde o záznam koncertu ke Stivínovým 65.narozeninám, který se uskutečnil 30. října 2007, tedy dva dny poté, co ve Vladislavském sále převzal státní medaili za zásluhy. Koncert uspořádal prezident Václav Klaus, vstup byl volný - což bylo novum v sérii hradních koncertů - a byl to, dle prezidentových slov z úvodu, zatím první z jazzových koncertů, při němž se zájemci nevešli do sálu hradní Nové galerie.

Stivínův "hradní" program resumoval nejen jeho vlastní dráhu, nýbrž v jistém smyslu i cestu moderního jazzu: od west-coastu Gerryho Mulligana přes bop Dizzyho Gillespieho a Theloniouse Monka až k soulovému hard bopu Nata Adderleyho. Český jazz tu skladatelsky připomnělo Zbabělé blues Karla Velebného, dvě klasiky Stivínova Systemu Tandem s Rudolfem Daškem a jeho nejslavnější provokující folkórní parafráze Umrem, umrem z alba, které od roku 1991 prodejem 10 000 kusů vytvořilo náš domácí polistopadový odbytový rekord na poli jazzových nahrávek. Hráčské obsazení na hradním koncertu jubilanta záslužně připomíná Stivínovy dřívější partnery, jako bubeníky Cyrila Zeleňáka a Michala Hejnu nebo kytaristu Jaroslava Šindlera, ale také příslušníky o něco mladších generací nebo takové, které dnes v jazzovém kontextu neslýcháme na albech příliš často. Je příjemné připomenout si basistický drive, ovšem také suverénní vokální scat Antonína Gondolána (v Bonfově Manha de Carnaval), spolehlivou profesionalitu vibrafonu Radka Krampla, ale zejména trumpetistu Františka Tomšíčka, který tu na CD dostal vlastně poprvé příležitost představit se jako dokonalý sólista klasického jazzového comba. Stivín hraje ve west-coastových a bopových snímcích především na barytonsaxofon s bravurou, která od dob Gerryho Mulligana neztratila nic ze své schopnosti oslovovat. Ve dvou duetech s Rudolfem Daškem (Co mi povíš? a Trapas) mají jeho flétnové kaskády stále působivý rozsah - od zajíkavé lyriky až ke kombinaci vokalizovaného tónu se zpěvem - a Daškova sóla, snad ještě působivější než kdysi, mohou v pamětnících vyvolávat pocit lítosti, že je dnes už neslyší na koncertním pódiu. Pro ty, kdo posuzují jazz především podle stupně nového hledačství, může být toto album pouhým historickým dokumentem. Avšak pro posluchače, kteří pilně docházejí na podobně laděná vystoupení, to zůstává zdrojem sice opakovaných, přesto však neustále osvěživých, ba nových zážitků.

Zdroj: idnes.cz