JIŘÍ STIVÍN se zabývá interpretací předklasické hudby na zobcovou flétnu od r. 1975. Studoval nejdříve kameru na pražské FAMU, po absolutoriu se ale začal věnovat výhradně hudbě. Studoval na Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU v Praze. Hře na flétnu se učil u Milana Munclingera (Ars Rediviva) a Jiřího Válka (Česká filharmonie). Stivín interpretuje hudbu středověku, renesance i baroka. Nahrál většinu koncertů pro zobcovou flétnu (4 CD Vivaldi, Telemann). Ovládá všechny druhy příčných i zobcových fléten. Kromě hudby předklasické se intenzivně věnuje jazzu, skládání a improvizované Nové hudbě, přičemž vedle saxofonů, klarinetu a příčné flétny používá také flétny zobcové a různé lidové píšťaly. Jako sólista spolupracuje s renomovanými hudebními tělesy (Virtuosi di Praga, Pražskými symfoniky, Slovenským komorním orchestrem, Pražskými madrigalisty, Due Boemi, Sukovým komorním orchestrem, Talichovým kvartetem aj.), řídí vlastní soubory Collegium Quodlibet a Jiří Stivín and Co Jazz Quartet, vystupuje v sólových recitálech s cembalem, varhanami, kytarou, nebo hraje úplně sám a s magnetofonem. Již přes deset let má v každé koncertní sezóně Pražského symfonického orchestru FOK cyklus koncertů pod názvem "Flétny všeho druhu". Jiří Stivín je autorem mnoha skladeb pro různé formace, scénické a filmové hudby. Je aktivní jako pedagog a lektor na pražské konzervatoři, při jazzových kurzech ve Frýdlantu a při mnoha dalších projektech včetně výchovných koncertů pro děti.
Jiří Stivín (*1942) – dítě hrající bez nadšení na housle, rekvizitář na Barrandově, rocker skupiny Sputnici, spoluzakladatel kvarteta Jazz Q, nejlepší jazzový saxofonista roku 1967, student Královské akademie v Londýně, dirigent činoherního orchestru Národního divadla, opakovaný vítěz flétnové kategorie v evropských anketách Jazz Forum, absolvent filmové fakulty a hudební kompozice na AMU v Praze, učitel, skladatel, multiinstrumentalista, člen a iniciátor nejrůznějších formací od jazzu přes „vážnohudební" experimenty až k tzv. staré hudbě, improvizátor, showman, tvář ze světových scén, jam sessions i z koncertu za večeři ve venkovské hospodě – to všechno a ještě mnohem víc je fenomén "STIVÍN" (označení I. Poledňáka).
Hodí se na něho všechny významy slovníkového termínu fenomén: 1. člověk mimořádně vynikající, 2. filozofický jev postihovaný našimi smysly, 3. přírodní úkaz i 4. příznak nemoci (rozuměj posedlostí hudbou). v tom, jak s muzikou žije, je jistě něco tajemného, magického a přitažlivého zároveň – těžko by se vyhýbal v minulosti inkvizici, i kdyby přátelsky "zamrkal" svou pověstnou čepicí. Tam, kde končí zázračný flétnista, tam začíná bez přechodu vtip, humor, otevřenost a nenapodobitelné člověčenství. a to všechno je tu, když hraje.
Jeho překvapivá cesta od jazzu k vážné hudbě vysvětluje virtuozitu, radost z muzicírování, improvizaci, pohyb na scéně i nakažlivost, s níž přistupuje ke staré hudbě. Studoval pověstný Quantzův Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu z roku 1752 a přehrál tisíce stran barokní literatury, ale na koncertě zůstává pocit samozřejmosti, lehkosti, zábavy – vážná hudba přestává být vážnou, hltáte neznámé dobrodružství. Jiřího Stivína přitom musíte vidět. Je hudebník „ke koukání" a měl by se ukazovat dětem už ve školce, když se učí o tom, co je to hudba.
Stanislav Bohadlo
Jiří Stivín (* 23. listopadu 1942, Praha) je významný český jazzový hudebník, multiinstrumentalista a skladatel, původním povoláním filmař (kameraman).
Jeho maminkou je známá česká televizní a filmová herečka epizodních a malých rolí paní Eva Svobodová, jeho sestra Zuzana je bývalá česká herečka, někdejší členka Divadla Semafor, jeho dcera Zuzana je také herečkou a zpěvačkou.
Studoval kameru na FAMU, ale po absolutoriu se věnoval výhradně hudbě. Jeho hudební projev charakterizuje nespoutanost, improvizace, časté přecházení mezi jednotlivými hudebními styly. Vystupoval v rockové kapele Sputnici, byl členem činoherního souboru hudebního divadla v Karlíně. Spolu s Martinem Kratochvílem založil v šedesátých letech soubor Jazz Q. V rámci ročního pobytu v Londýně studoval Královskou hudební akademii. Po návratu do Československa založil soubor Stivín & Co. Jazz Systém. V letech 1970 – 73 účinkoval jako člen, sólista a nakonec i dirigent činoherního orchestru Národního divadla v Praze. Později utvořil s Rudolfem Daškem uskupení System Tandem, které se setkalo s velkým úspěchem jak u posluchačů, tak u odborné veřejnosti na mnoha předních evropských jazzových festivalech. V osmdesátých letech působil především jako sólista účastnící se mnoha vlastních i cizích hudebních projektů. Jeho dvojalbum Výlety bylo v roce 1981 zařazeno mezi nejpozoruhodnější evropské jazzové projekty roku. Od osmdesátých let se především se souborem Collegium Quodlibet hojně věnuje provozování skladeb klasické hudby, v níž se specializuje na období renesance a baroka. v této oblasti získal zkušenosti zejména díky Milanu Munclingerovi, který učil Stivína hře na flétnu a seznámil ho s předklasickou interpretační praxí. S Milanem Munclingerem a členy souboru Ars rediviva také často vystupoval v proslulých Hovorech s flétnou a posluchači, které později moderoval sám. Od poloviny osmdesátých let také pedagogicky působil na Pražské konzervatoři, kde vyučoval hru na zobcovou flétnu. Věnuje se tvorbě hudby pro film a divadlo. Pravidelně na konci listopadu organizuje koncert k poctě sv. Cecilie v Dvořákově síni pražského Rudolfina, kde vedle tradičních barokních skladatelů dává prostor improvozaci s nečekanými hudebními i vizuelními vstupy. Založil všeobecně prospěšnou společnost"Centrum pro improvizaci v umění" ve Všenorech u Prahy, kde se pořádají improvizační víkendy zaměřené na hudební, výtvarné a multimediální aktivity. Pořádá koncerty pro školy, kde využívá videoprojekci a předtočené doprovody. v poslední době se věnuje také dokumentární filmové tvorbě a fotografii. Dne 28. 10. 2007 mu prezident ČR Václav Klaus udělil Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Nejen multiinstrumentalista a obojživelník - k sedmdesátinám Jiřího Stivína
Je to tak. Jedna z nejznámějších osobností české hudební scény oslaví
den po svátku sv. Cecilie 23. listopadu životní jubileum. A protože právě
tato římská světice z 3. století je od pradávna patronkou hudby,
muzikantů i všelijakých jiných kumštýřů, učiní tak stejným
způsobem jako když slavil padesátiny: Poctou sv. Cecilii tentokrát
s pořadovým číslem XXI. Páteří tradičních oslav v
pražském Rudolfinu budou kmenové skladby Stivínova barokního repertoáru
(Vivaldiho Concerto in C, Bachův 4. Braniborský koncert,
Telemannův Flétnový dvojkoncert e moll). Kromě dcery Markéty a
letitého celebranta ceciliánských slavností Roberta Huga s jeho sborem
budou dalšími aktéry houslistka Iva Kramperová, pianista Matěj Benko a
komorní ansámbl Barocco sempre giovane. V druhé půli se náhodně
složený quodlibet vydá na další ze Stivínových dobrodružných výletů
napříč časem i hudebními žánry. Nebude prý chybět ani
filmová projekce a premiéra jeho novinky Balada pro velkorypadlo.
Přímo
neskutečná je šíře aktivit, jimiž Stivín prošel a do čeho všeho
zasáhnul. Zkombinoval přitom geny obou rodičů. Matky – známé
divadelní a filmové herečky (nezapomenutelné posluhovačky paní
Müllerové u Hrušínského Švejka) a otce – vynálezce, majícího na svém kontě
desítky úspěšných patentů. Jako dítě chodil sedm let "do
houslí" k jednomu z Ševčíkových žáků, ale pak mu
učarovala píšťalka, kterou si přinesla domů o dva roky
starší sestra Zuzana a docela obstojně si ji osvojil. Přesto se
ještě na gymnáziu více než muzice věnoval fotografování a dokonce
snad obeslal už tehdy i nějaké výstavy. Když po maturitě dělal
nějaký čas na Barrandově rekvizitáře, využil své
fotografické vášně při natáčení slavného Krejčíkova filmu Vyšší
princip. Nevěda kudy kam, přihlásil se na katedru filmového a
televizního obrazu FAMU, kterou v roce 1965 jako kameraman absolvoval.
Svým
způsobem je zvláštní a pro Stivína i typické, že právě do tohoto
období spadají počátky jeho skutečného aktivního muzicírování, když
se v devatenácti stal nakrátko členem průkopnické sestavy
rock´n´rollové skupiny Sputnici. U nich začal poprvé hrát na saxofon a po
necelých třech týdnech se s nimi objevil dokonce v televizi.
Některé z jeho prvních nahraných titulů se Sputniky vyšlo
před nedávnem na CD Náš kamarádský rock'n'roll včetně
hitu Hajaja-rock s reminiscencí na známou znělku rozhlasových
večerníčků, kterou občas dává na svých koncertech
k lepšímu ještě dneska. Zároveň se začal systematicky
učit na flétnu u Milana Munclingera, s jehož památným souborem Ars
rediviva pronikal do tajemství staré hudby. Paralelně hrál s Martinem
Kratochvílem ten nejaktuálnější free jazz v souboru Jazz Q, odkud
v pětadvaceti přešel rovnou do tvůrčí laboratoře
českého moderního jazzu SHQ Karla Velebného. S ním nahrál první
oficiální gramofonové snímky a zároveň si zahrál druhou altku s Pavlem
Smetáčkem na profilové desce Traditional Jazz Studia.
Jakoby
to všechno nestačilo, stal se Stivín někdy kolem roku 1966 jedním ze
zakládajících členů avantgardního Quax Ensemble Petra Kotíka,
orientovaného na experimentální novou hudbu. Na zkouškách a téměř
kultovních seancích sdružení si přivlastňoval Kotíkovo muzikantské
krédo "why not?", přispěl do jeho repertoáru vlastní skladbou Pipe
Q a podílel se na opakovaných provedeních skladeb jako byla kupř.
realizace grafické partitury dvouhodinového Treatise Corneliuse Cardewa,
která v roce 1969 – během studií u Johnnyho Dankwortha na Královské
hudební akademii v Londýně – otevřela Stivínovi cestu do
vlastního Scratch Orchestra tohoto skladatele a někdejšího Stockhausenova
asistenta.
Vybavený
těmito zkušenostmi a prosáklý v Británii atmosférou čerstvé fúze
elektrického jazzu s rockem začal se bezprostředně po
návratu zúčastňovat Zahradníkových bigbandových projektů (oba
spolu hráli předtím u Kotíka a hned na prvním z nich Jazz Goes To
Beat v roce 1969 vystřihl Jirka parádní flétnové sólo v mé
skladbě Love In Davos). O necelý rok později se pustil i do
vlastního odvážného experimentování, když na debutovou desku obnoveného Jazz Q
s Martinem Kratochvílem Coniunctio přizval rockovou skupinu
Blue Effect Radima Hladíka. Na jedné z dalších Stivínových desek 5 ran
do čepice (jeho pověstná kšiltovka tehdy byla už jeho
neodmyslitelným atributem stejně jako žaltář pro sv. Cecilii) se
kromě polského houslisty Zbigniewa Seiferta a amerického kontrabasisty
Barre Phillipse mihl začátkem roku 1972 i kytarista Rudolf Dašek.
Společně vytvořili v dalších letech slavný System Tandem,
dosud patrně doma i v zahraničí nejúspěšnější formaci,
jakou český moderní jazz ve své historii měl (po revoluci vystupovali
v této sestavě i v USA).
V dnes
už obsáhlé Stivínově diskografii patří k nejhodnotnějším a
nejtrvalejším přínosům supraphonské album Zvěrokruh,
k jehož realizaci se sešel na přelomu let 1976 a 77 s tehdy
v Čechách naprosto neznámým slovenským klavíristou Gabrielem Jonášem
a dvěma renomovanými tělesy ze světa vážné hudby: Talichovým
kvartetem a Kühnovým smíšeným sborem. V bezezbytku autorském projektu
zúročil bohatou praxi interpreta i skladatele, který se suverénně
pohybuje napříč žánry i styly, když závěrečnou část
rozměrného hudebního obrazu Živly zarámoval vůbec první
nahrávkou osmihlasého hádankového kánonu anonymního autora, vydaného
v roce 1589 pražským tiskařem Janem Gryllem. V záhlaví této
renesanční kontrapunktické hříčky najdeme slova
přirozeně splývající s jeho příznačným kouzelnictvím:
"Svět se točí rovně jako kolo, protož přítele hleď
míti dobrého!". V roce 1993 na tento alchymistický hudební amalgam navázal
s většinou původních protagonistů na kompaktním disku Alchymia
Musicae.
Při
všech těchto aktivitách Jiří Stivín pokračoval také
v čím dál úspěšnější kariéře interpreta historické
(zejména barokní a renesanční) hudby. Vystupoval i natáčel s Munclingerem,
Venhodovými Pražskými madrigalisty (zúčastnil se s nimi i velkého
zahraničního zájezdu, na kterém byl dalším sólistou po jeho boku
věhlasný nizozemský hráč na zobcovou flétnu Frans Brüggen), Pražským
komorním orchestrem nebo později s Virtuosi di Praga. Když mu jiný
světově uznávaný flétnista, Švýcar Hans Martin Linde
nechtěně vypálil rybník a zrealizoval dávný Stivínův plán a
natočil pod taktovkou sira Charlese Mackerrase s PKO komplet
Vivaldiho koncertů pro zobcovou flétnu (jednalo se o koprodukci
společnosti Teldec s naším Supraphonem, o výběru sólisty se
rozhodovalo v Hamburku a Londýně), pustil se za necelé
čtyři roky do stejného úkolu. Nahrál pak tentýž komplet
v Bratislavě s Warchalovým Slovenským komorním orchestrem.
Jejich setkání je zachyceno také ve slovenském televizním filmu režiséra Jozefa
Novana Konfrontácia.
Neukojitelná
zvídavost, díky níž si kdysi ve svém okolí pro neustálé otázky vysloužil
přezdívku Divíšek, ho ovšem průběžně ponoukala také
k interpretaci soudobé hudby. Hostoval na koncertech někdejšího Dua
Boemi (s klavíristkou Emmou Kovárnovou a basklarinetistou Josefem Horákem),
prováděl i natáčel skladby Erwina Schulhoffa, Miloslava Kabeláče
či novinky, které přímo pro Stivína zkomponovali Marek Kopelent
(známé Hrátky pro altsaxofon a velký symfonický orchestr), Jan Klusák,
Milan Slavický, Ivan Kurz aj. Zvláště intenzivní byla Stivínova spolupráce
s brněnským autorem Milošem Štědroněm. Doplňoval si
skladatelské vzdělání studiem na AMU (jeho pedagogy byli Václav Dobiáš,
Václav Riedlbauch, Jiří Dvořáček), psal hudbu pro divadelní
inscenace a krátké i celovečerní filmy. Aktivně se
zúčastňoval interpretačních hudebních dílen
(nejčastěji v Bechyni, ale také na Venhodových kursech
v Kroměříži, Blankenburgu, vedle vyučování na konzervatoři
dodnes patří k stěžejním pedagogům Frýdlantských jazzových
dílen) a sám jich několik založil a vedl (připomeňme
alespoň jeho záslužné hrátky s "caparty").
Kupodivu při tom všem
nepřišly zdaleka vniveč ani Stivínovy schopnosti, získané studiem na
FAMU. Jako kameraman už po absolutoriu natáčel jen soukromé snímky
s přáteli. Jako fotograf však vyhrál už v šedesátých letech
soutěž ke ztvárnění jezdeckého sportu, publikoval množství
snímků v časopisech, je autorem řady pozoruhodných
fotografií na obalech gramofonových desek, mnohokrát vystavoval doma i
v zahraničí (Anglie, Maďarsko). V širší známost vešla
kolekce bezmála tisícovky jím vlastnoručně zhotovených
dvojportrétů, z kterých se na nás usmívá Stivínova šibalská tvář
vedle známých osobností hudebního i veřejného života. Některé
z nich tvoří mimochodem také součást jeho nynější výstavy
v Senátu, která v Mytologické chodbě
Valdštejnského paláce potrvá o víkendech až do 30. listopadu.
Všestranný
mnohoobročník, nositel Státního vyznamenání Za zásluhy o stát
v oblasti kultury a umění, ale také od Pána Boha nadaný klaun a
nositel dobré nálady, pěstující jako jeden z mála v dnešních
časech oblažující kumšt středověkých jokulátorů.
Antonín Matzner
|